Zuzana Kadlecová

Úvodní slovo Pavla Vrátného:

Byl jsem požádán o úvodní slovo k výstavě Zuzky Kadlecové. Asi bych měl nejdříve říci, že jsme se právě díky tématu výstavy seznámili. Poslali ji za mnou ze židovské obce v Liberci s tím, že já se o kabalu, židovskou mystiku, zajímám, a že mám i příslušnou literaturu. Musím přiznat, že jsem ze začátku pociťoval trochu obavu, jestli se dá takové téma nějak snadno a rychle vstřebat, a výtvarně zpracovat.

Kabala je hlubší ponor judaismu, není to žádná jednoduchá zkratka k duchovnímu vyšvihnutí. Rabín Pečarič, který nás učil, nás varoval, že pokud se chceme věnovat kabale, tak nám nesmí být líto množství času, který je nutný k jejímu pochopení. A jestli ho nechceme obětovat, tak potom ať si raději přečteme pohádky, a bude to pro nás mít větší význam. Ale zároveň nás taky lehce ironicky, s úsměvem povzbuzoval, že nemusíme zoufat, že toho teď víme tak málo- protože není tak podstatné, jak jsme na tom právě teď, nebo za měsíc, ale, dejme tomu, během deseti let by už mělo být znát, čím žijeme.

Proto Zuzku obdivuji za její poctivou a dobrou práci, za to, jak se poprala i s tím, jak výtvarně vyjádřit věci natolik složité, že i kabalisté si pro ně museli vymyslet vlastní pojmy a symboliku.

Snad každý z nás zažil ve svém životě zvláštní chvíli, která byla jenom pro něj významná, okamžik uvědomění, dotyk B-ží, chcete-li.. I mě fascinují tyto záblesky poznání, které na cestě k B-hu občas zazáří jako ohňostroj. I kabalistická kniha Zóhar ( Záře ) přináší takové podobenství. Píše se tam o milence, která je krásná a příjemného zjevu, a ukrývá se ve skrýši uvnitř svého paláce. Její milý obchází kolem, a vyhlíží ji. Ona cítí jeho lásku a očekávání, a tak aspoň na chvilku pootevře branku a svému milenci ukáže vlastní tvář, aby se pak znovu ukryla. Nikdo si jí nevšiml, kromě samotného milence, jehož sluch, srdce i duše jsou soustředěny pouze na ní. Podobně je to s moudrostí a porozuměním Tóry. Mnoho lidí chodí kolem tohoto pokladu bez povšimnutí, protože o něm neví. Tóra se odhaluje jenom svému miláčkovi, o kterém ví, že den co den obchází bránu jejího domu. A Tóra je pochopitelně i tím nejzákladnějším textem kabalistů.

Nedivím se proto ani, že je na Zuzčiných obrazech nezvykle mnoho textu. Bez pojmenování neexistuje realita, ta vzniká spolu s jazykem. Židovský filozof Wittgenstein to ve svém traktátu přiléhavě pojmenovává- hranice našeho jazyka jsou hranicí našeho světa. A tak autorka rozšiřuje svoje i naše obzory.

Nebudu se pouštět do přednášky o kabale, a jejích směrech. Na to není prostor. A navíc na to máte minimálně dalších deset let.... Raději vám místo toho povím příběh, který vypráví rav Elijahu de Vidas, jeden ze safedských kabalistů, ve své knize „Rešit chochma“ ( Počátek moudrosti ). Vypráví se v něm o muži, který nějakým nedopatřením spatřil královnu, vycházející z lázně- v celé její kráse. A byl z ní jako omámený. Říkal : „Co bych za to dal, kdybych s ní mohl být.“ Ona se to nějak doslechla, a řekla mu : „Když půjdeme na hřbitov, tak budu s tebou.“ Ona chtěla říct, že až oba zemřou, tak se tam potkají. Ale on to pochopil tak, že prostě mají rande na hřbitově, že tam budou mít klid, soukromí. Šel tam na ten hřbitov, plný očekávání, a říkal si, když nepřišla dnes, přijde zítra.. Čekal, čekal, on už tam prostě bydlel. Stále myslel na její krásu, a ta její krása se mu už v mysli proměňovala na takovou krásu absolutní, dávno už ne spojenou s tělem, a stále víc a víc ho to přibližovalo k B-hu. Příběh končí tak, že se ten muž stal cadikem, a lidé za ním chodili pro požehnání.

Hned po tomhle příběhu se v Rešit chochma píše, že muž, který netouží po ženě, je jako mezek, a ještě horší než mezek. Dnes už se pochopitelně málokdo budí v noci, s úzkostí a touhou po B-hu. Ale kabala není nic jiného, než spalující touha po tom být co nejvíce soukromě s B-hem.

A tak jsem rád, že vy, kteří jste sem dnes přišli, nejste jen těmi, co projdou nevšímavě kolem, a doufám, že se necháte oslovit, tak jako já, myšlenkami židovské mystiky v podání akademické malířky Zuzky Kadlecové.

Zvláštní poděkování

… za andělskou účast a niterný moravský hudební nářez
Jiří Plocek & Jitka Šuranská
housle, zpěv
„Hudecká muzika“ tradiční smyčcová muzika, písně a melodie lidového původu.
Držitelé ceny „Anděl“ za nejlepší nahrávku v oblasti world music za rok 2005.

Jiří Plocek
Publicista, hudebník, hudební redaktor, šéfredaktor družstevního listu pro politiku, společnost, vědu a umění Kulturní noviny http://www.kulturni-noviny.cz/
„Co není od srdca, k srdcu neide“ staré moravské přísloví z průvodního textu k albu Písňobraní (Indies Records 2005).

Jitka Šuranská
Členka Filharmonie B. Martinů ve Zlíně a Cimbálové muziky Stanislava Gabriela.
„Život bez písničky si nedovedu představit, folklór je životní názor“.

Pes Ferda - ochranka.

… za přátelské přijetí a brilantní organizační zvládnutí akce
Sylva Chludilová
Výrazná osobnost mikulovského kulturního dění. Malířka a zakladatelka mikulovské galerie Efram. Svou aktivní buditelskou činností navazuje na starobylé tradice židovství v Mikulově.
723 329 770 sylva.chludilova@seznam.cz

… za úvodní řeč k výstavě Zuzana Kadlecová „Testováno na sobě“
Pavel Vrátný
Absolvent Střední uměleckoprůmyslové školy bižuterní v Jablonci nad Nisou, zlatník
provozovatel rodinného zlatnictví Noemi v Liberci. http://www.eshop.zlatnictvinoemi.cz/
Pro studijní účely překládá základní knihy judaismu. pavel.vratny@seznam.cz
Vystavená díla vznikla díky jeho laskavému vedení v oblasti židovské mystiky.